Muzeum pražského vodárenství v Podolské vodárně

Voda z kohoutku je samozřejmost. Tady zjistíte, kolik práce za ní stojí a jak se o ni v Praze starali.

Muzeum má za sebou dlouhou cestu. Poprvé se otevřelo v roce 1952 v suterénu budovy na Národní třídě. Podle popisu tehdy šlo o evropský unikát. Podobná muzea v Gentu, Wildalpenu, Berlíně, Lisabonu, Ostřihomi nebo Bratislavě vznikla později.

Sbírka vychází z exponátů z Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Další předměty postupně shromažďovali sami vodárenští zaměstnanci.

Současná expozice stojí v budově architekta Antonína Engela z 20. let 20. století. Skleněná stěna odděluje výstavní prostor od filtrační stanice a otevírá výhled do Engelovy „vodní katedrály“.

Zajděte sem, pokud vás zajímá technika, historie města nebo průmyslová architektura. Hodí se i pro zvídavé děti. Přístup je bezbariérový, takže projdou i návštěvníci s tělesným postižením.

Expozice zabírá dvě podlaží. Výstavní prostor má podle popisu 800 metrů čtverečních. K muzeu patří také depozitáře a přednáškový sál pro 40 návštěvníků.

Prohlídka sleduje historii chronologicky. Začíná u prvních soukromých vodovodů a pokračuje vývojem pražského vodárenství. Uvidíte vodárenské památky, které technici sbírali od konce 19. století. Základ tvoří předměty z pražské expozice na výstavě v roce 1891.

Zvláštní místo má skleněná stěna. Za ní se otevře prostor staré filtrační stanice, kterou navrhl architekt Antonín Engel. Právě jí se přezdívá „vodní katedrála“. Muzeum vzniklo ve volném místě po vybourání starého chemického hospodářství při rekonstrukci vodárny, která začala v roce 1992.

Nový interiér navrhl tým architektů z ČVUT. Architekturu expozice vytvořil Martin Tröster, grafiku Jiří Hanžlík. Scénář napsal Jaroslav Jásek s archivářkou Magdalenou Undasovou a fotografem Jaroslavem Benešem.

Expozici otevřeli 19. října 1997. Do budovy se dostanou i lidé s tělesným postižením.