Hrad Luleč: valy po středověkém sídle u Vyškova

Luleč není hrad s věžemi a sály. Je to místo pro ty, kdo si rádi skládají minulost z terénu a z příběhu.

Hrad stál na okraji náhorní planiny, kde bylo už dávno předtím rozsáhlé pravěké hradiště. Jedno místo tak nese stopy dvou velmi vzdálených dob.

Příběh je zajímavý i bez zdí. Na hradě sídlil významný rod moravské nižší šlechty. Jeden z jeho členů, Diva, stál na straně katolického tábora, a proto hrad za husitských válek zřejmě padl. Eliška z Lulče ho pak dočasně obnovila. Nakonec zůstal opuštěný a jeho kámen posloužil na stavbu sousedního kostela.

Hodí se pro milovníky historie, pro zvídavé děti, které si rády představují, co se skrývá pod trávou, i pro pěší a cyklisty, kteří chtějí v okolí Vyškova přidat zastávku mimo vyšlapané trasy. Čekejte klidné místo bez zázemí hradu. Příběh si přečtěte předem a na místě ho domyslete podle terénu.

Uvidíte valovité pozůstatky v terénu. Zdivo hradu se nedochovalo, takže pomůže, když si před cestou přečtete jeho dějiny.

Hrad stával na okraji náhorní planiny, kde bylo rozsáhlé pravěké hradisko. Dnes je místo chráněno jako kulturní památka.

Písemně se hrad poprvé objevuje roku 1406. Tehdy už byl podle popisu více než sto let starý. Mezi jeho majitele patřil Fridrich z Lulče, uváděný v letech 1349–66, po něm Bedřich a pak jeho syn Diva. Ten podporoval katolíky, takže hrad nejspíš utrpěl za husitských válek. K poboření došlo asi roku 1423, kdy už byly dobyty všechny opěrné body katolíků na Vyškovsku.

Eliška z Lulče stavbu dočasně obnovila. Ještě roku 1490 byl hrad obyvatelný, tehdy ho koupil Václav z Ludanic. Brzy poté ho nejspíš nechal osudu a roku 1522 je veden jako opuštěný.

Zbytky zdiva později posloužily jako zdroj levného kamene. V roce 1751 z nich stavitelé vzali materiál pro sousední kostel sv. Martina. Právě proto dnes na místě stojí hlavně valy a půda, ne zeď.

Vezměte si pevnou obuv a trochu fantazie. Hrad si tu domýšlíte podle tvaru terénu.