Muzeum dřevěného porculánu v Držkové

Tady uvidíte, čím se živili lidé v kraji, kde je „konec chleba a začátek kameňa“. Políčka byla chudá a samý kámen. Držkovjany proto živily hory a lesy.

Muzeum nepředstavuje továrnu ani manufakturu. Dřevěné nářadí se tu vyrábělo doma, před stavením. Pracoval otec, pomáhaly děti i hospodyně. Každý dělal tu část práce, na kterou stačil.

Zajímavé je i prostředí. Hlavní budovou je roubená salašnická koliba, tedy sezónní příbytek pastevců ovcí. K muzeu patří také zvonice a včelí úly zvané kláty.

Muzeum ocení zájemci o lidová řemesla, dějiny Valašska a staré nástroje. Dobře poslouží i rodinám, které chtějí dětem ukázat, jak se kdysi žilo bez strojů. Počítejte s tím, že je otevřeno celoročně po domluvě. Návštěvu si tedy předem sjednejte, například přes web muzea.

Hlavní budovou je roubená koliba. Takové stavby stávaly na Valašsku na kopcích, daleko od osad. Pastevci v nich přebývali s ovcemi. Uvnitř hořelo otevřené ohniště, na kterém se zpracovávalo ovčí mléko. Kouř odcházel otvory ve štítu.

Uvnitř je expozice podomácky vyrobeného dřevěného nářadí a náčiní. Sami výrobci mu s patřičnou úctou říkali dřevěný porculán. Uvidíte nástroje členěné podle toho, jak na ně působí lidská ruka: úderem, tahem nebo rotací. Patří mezi ně sekery, dláta, pily, hoblíky i vrtáky. Zvláštní místo má dřevěná stolice zvaná strýc. Přidržovala obráběný výrobek a dosud ji nic nenahradilo.

Dozvíte se také, z jakého dřeva se co dělalo. Buk se hodil na lopaty, smrk na šindele a bednářství, lípa na troky a kadlby, jasan na vidle.

Zastavíte se u zvonice. Ukáže vám, k čemu zvony sloužily: ohlašovaly nový den, poledne, klekání, úmrtí i pohromy. Zvonilo se prý i při bouřkách, protože lidé věřili, že tak zaženou blesky.

Uvidíte také včelí úly, kláty. Byly dalším přivýdělkem Držkovjanů. Připomíná se i pajta, přístřešek, v němž se ovce ukrývaly před deštěm.